Historie

Od letadla v garsonce k profesionální letecké škole



Létat jsem si přál od té doby, co si na nějaká svá přání pamatuji. Od útlého věku jsem se pokoušel vyrábět nějaká letadýlka. Pravda, zpočátku nepříliš úspěšně – materiál z bedýnek od zeleniny přeci jen nebyl pro modelařinu nejvhodnější, ale na nic jiného tak nějak nebylo.

Touha po létání mě držela dál a do všech svých létajících modelů jsem zalepoval i svůj sen, že sedím uvnitř těch malých kabin.

historie-flyDodnes si pamatuji den, kdy jsme s Ivou a partou dalších paraglidistů seděli na kopci Raná a čekali na vhodné počasí. Dole na letišti zastavila Škoda Favorit s podivným přívěsem. Za chvilku z přívěsu vytáhli malé letadlo a já zpozorněl.

Nevím proč, ale naprosto proti všem zásadám jsem z kopce sešel dolů podívat se na ten zázrak. Kolem letadla se pohybovali dva starší pánové, já očumoval, a na mojí poznámku, že jednou bych si taky chtěl koupit letadlo mi odpověděli: „To si nekupuj, to si ho postav! Nás tohle přišlo na třicet tisíc i s motorem!“

Vrátil jsem se na kopec a zeptal se Ivy, co kdybychom si postavili letadlo? Iva nezaváhala a odpověděla jen tak mimochodem:
“Tak jo”.

A bylo. Neměli jsme žádné peníze, ale rodiče nám půjčili 30 tisíc v domnění, že si chceme jako novomanželé koupit nábytek. My koupili finskou březovou překližku. Takže to vlastně nebylo tak daleko. Koupili jsme od konstruktéra pana Olšanského plány na jeho dvoumístné letadlo Moby Dick, spoustu času strávili sháněním konkrétního materiálu, ale do stavby jsme se nakonec pustili.

Měli jsme malou garsonku na Plzeňské ulici. Pásnice křídla se vešla přesně napříč garsonkou, trup vycházel od okna do kuchyňského koutu a šířka kabiny byla tak akorát, aby s centimetrovou rezervou prošla oknem v prvním patře.

Měli jsme vybudované patro, na kterém Iva večer nahlas předčítala příběhy pilota Biglese, zatímco já lepil žebra křídel do šablon. Během roku jsme letadlo dokončili. Samozřejmě nás čekala ještě spousta potíží, ale nakonec jsme letadlo zalétali. Z Benešovského letiště jsme se poté přestěhovali na malé letišťátko u Berouna. Společně s Jean Paulem, švýcarským pilotem motorové tříkolky jsme mu dali jméno Buranos Aires, které mu zůstalo dodnes.

Byla to krásná léta, kdy jsme sami s Ivou hledali letecké zkušenosti metodou pokus – omyl. Není to sice ten nejchytřejší způsob, jak zkušenosti nabýt – dnes bych našim žákům za některé věci, které jsem sám dělal vynadal do bezvědomí, ale nebyl kolem nikdo, kdo by nám řekl, jak se věci mají.

Lítání nás bavilo a hledali jsme způsob, jak si jím i trochu přivydělat na celý poměrně drahý provoz.

history_imageNáš Tajfunek už začínal být už trochu zastaralým i pro základní výcvik. Zamilovali jsme se do tehdejší novinky – Zephyru 2000. Letadlo to bylo sice nad naše možnosti, ale rozhodli jsme se pro ohromný risk. Firma prodávala i stavebnici tohoto stroje. Rozhodli jsme se ji zakoupit na tehdy velmi populární leasing s tím, že do sestavené stavebnice použijeme motor z Typhoona i s přístroji.

V garsonce by už to nešlo ale naštěstí nám kamarád půjčil svoji čerstvě postavenou dílnu. Přes zimu jsme museli letadlo stihnout. Pracovali jsme i o Silvestru o půlnoci, ale podařilo se.

O Zephyra byl najednou velký zájem, o víkendech jsme létali i 11 hodin čistého času za den a škola se pořádně rozjela. Přibývala další letadla a rozšíření i o PPL a postupně až po FTO, vrtulníky a jejich výcvik, to už tak nějak přišlo samo. Už jsme samozřejmě nemohli fungovat jen o víkendech nebo při nějaké další činnosti, museli jsme se profesionalizovat, ale to byl vlastně náš sen.

Postupně jsme se z našeho původního stanu ve stylu Mash propracovali přes kancelář v obytném přívěsu, pronajatou místnost na letišti Sazená až po naše současné prostory, kde jsme konečně tak trochu ve svém

Michal Raudenský, FLY FOR FUN