Datum zveřejnění: 15. prosince 2020
Taky už jste slyšeli od někoho tu otázku, při který vůbec nevíte, co na to říct? „Co se ti na tom tak líbí?“
Přemýšlel jsem o tom. Je to naprosto nesdělitelný zážitek. Můj kamarád z letiště jednou řekl: „Koho to neosloví, tomu to nic neříká“. A má pravdu. Já úplně rozumím každému, kdo se jednou sveze a už bez létání nemůže být. Já to tak měl okamžitě, jakmile jsem se jednou sklouznul na paraglidu z kopce. Hned jsem věděl, že bez toho pocitu odpoutání od země už nikdy nechci být. Kam až mě tahle vášeň zavede jsem tenkrát samozřejmě netušil. Ale že létat nepřestanu, to jsem věděl hned.
Zajímalo by mne, kolik z vás to cítí úplně stejně. Ten pocit štěstí, když se s vámi jakýkoliv stroj zvedne ze země, vlastně tak úplně nechápete, jak je to možné, ale ono to letí! Stoupáte, z pohledu člověka na zemi vlastně „jak vysoko chcete“, zatáčíte, klesáte, potom zase vzhůru! Wow! Já i když takhle píšu za mlhavého dne u stolu, tak cítím tu krásu svobody a volnosti. I pohled na vzlétající letadlo mě vždycky naplní malým úžasem. A že už jsem to párkrát viděl. Pořád se toho nemůžu najíst dost. Někdy, když sám neletím, pozoruju na letišti z okna kanceláře, jak se letadla vydávají do vzduchu a můžou letět „jakkoliv a kamkoliv“. No není to úžasný? Žádné silnice ani koleje vám neurčují, kudy to bude. Můžete cokoliv. Kopce na horizontu? Jaké to tam asi je? Podíváme se? To přibližování horizontů. To je taky nádhera. Jako kluk jsem se často díval do dálky, v oparu se tam ztrácely obrysy kopců a já strašně toužil vědět, jaké to tam je. A možná tohle je to, co nás na tom létání taky přitahuje. Můžeme vidět, jaké je to „tam“.
Éra jsou fér. Když jim něco je, dají vám to jasně vědět. A na druhou stranu, když jste hodní na ně, oplatí vám to vlastní láskou a náklonností. Richard Bach v jedné povídce popisuje případy, kdy se éro vzneslo s pilotem i v situaci, kdy vlastně nemohlo letět, kdy vybralo neřešitelnou situaci. Prostě z lásky k němu. A já tomu věřím. Éro vás nezradí, když nezrazujete vy jeho. Kdyby to tak platilo u lidí….
Noční lety. To je zase úplně jiná kapitola. Řada světel před vámi, poslední kontrola, plný výkon a světla zmizí za érem. Jste jenom vy, vaše éro a plavete v inkoustu nad černým sametem, v kterém jsou někde zapíchané svítící špendlíky. To je prostě nádhera. Co asi dělají lidi tam pod těmi světýlky? Jsou šťastní, nešťastní, milují se nebo si ubližují…. Při nočním letu mám vždycky hlavu plnou myšlenek.
Nebo létání kolem mraků. Zkusili jste to? Mraky dávají létání opravdu 3D. Přiblížíte se, vystoupáte nad mrak, obletíte ho, mezerou mezi mraky zase dolů pod ně. Viděli jste už celou duhu? Tu vidí jen piloti za letu. Na zemi je duhy vždycky jenom půlka. A ta nádhera vlastního stínu na povrchu mraku, kdy vidíte obrys vlastního letadla s duhovou svatozáří kolem…
A pak přijdou návraty. Je to tak trošku smutný, ale taky je to takový návrat do bezpečí domova. Hlavně při delších letech. Přeletěli jste pět států, mluvili se spoustou řídících. Pak na hranicích „dobrý den“ a vy už se tak nějak cítíte doma. Nejdřív začnete poznávat po paměti místa, kde jste už párkrát letěli, pak místa, kde jste letěli už stokrát, přechod na frekvenci vlastního letiště a přátelský „ahoj“, vidíte svoje letiště, kamarády na okruhu, okruh a přistání. Vystoupíte z éra a oba víte, že to zase stálo za to. Nerad se s letadly loučím po pěkným letu. Vždycky mám pocit, že je to éro smutný. A těším se, až zase poletíme.
Tak to je možná malá část mojí odpovědi na tu úplně pitomou otázku.