Vítejte ve vzdušném prostoru letecké školy FLY FOR FUN
Povětrnostní podmínky
Teplota
13,6 °C
Rosný bod
9,8 °C
Vlhkost
74 %
Rychlost větru
1,7 m/s
Směr větru
90
Webkamera - Sazená Webkamera - Sazená Více

Létat jsem si přál od té doby, co si na nějaká svá přání pamatuji. Od opravdu útlého věku jsem se pokoušel vyrábět nějaká letadýlka. Pravda, zpočátku nepříliš úspěšně. Materiál z bedýnek od zeleniny přeci jen nebyl úplně nejlepším, co se v modelařině dá použít, ale na nic jiného tak nějak nebylo.

Touha po létání mě držela dál a do všech svých létajících modelů jsem zalepoval i svůj sen, že sedím uvnitř těch malých kabin. Tehdejší doba ovšem nenahrávala synovci emigranta k přílišnému rozvoji výběrových aktivit.

Čas ovšem oponou trhnul, ti co byli zcela vzadu se po obratu ocitli na čele a co bylo dříve zcela nemožné stalo se pouze obtížným. A s obtížným už se dá něco dělat. Nejprve jsem uvažoval o létání na rogallu, ale k tomu bylo potřeba auto na převoz křídla. Kamarád mi ovšem vyprávěl o jakémsi „paraglidingu“, což je padák, který se vynese na kopec, odstartuje a pak se letí. Jeho nespornou výhodou bylo, že se vešel do batohu a dalo se s ním cestovat stopem. Byla to krásná dřevní léta paraglidingu, zažil jsem ještě létání na „Bigu“, což je svahový padák s velmi legračními vlastnostmi a spoustu legrace jsme s ním také užili. Postupně se samozřejmě objevovaly mnohem výkonnější „stroje“. Při Paraglidingu jsme se také seznámili s Ivou. Nebezpečnost tohoto sportu mohu doložit tím, že jsem se kvůli němu oženil!

MobyDick

Dodnes si pamatuji den, kdy jsme s Ivou a partou dalších paraglidistů seděli na kopci Raná a čekali na počasí. Dole na letišti zastavila Škoda Favorit s podivným přívěsem. Za chvilku vedle přívěsu stálo malé letadlo a já zpozorněl. Nevím proč, ale naprosto proti všem zásadám, jsem z kopce sešel dolů na letiště se na to podívat. Kolem letadla se pohybovali dva starší pánové, já očumoval a na mojí poznámku, že jednou bych si taky chtěl koupit letadlo mi odpověděli: „To si nekupuj, to si ho postav! Nás tohle přišlo na třicet tisíc i s motorem!“ Vrátil jsem se na kopec a zeptal se Ivy, co kdybychom si postavili letadlo? Iva nezaváhala a odpověděla jen tak mimochodem: „Tak jo“. A bylo. Neměli jsme žádné peníze, ale rodiče nám půjčili 30 tisíc v domnění, že si chceme jako novomanželé koupit nábytek. My koupili finskou březovou překližku. Takže to vlastně nebylo tak daleko. Koupili jsme od konstruktéra pana Olšanského plány na jeho dvoumístné letadlo Moby Dick, spoustu času trávili sháněním konkrétního materiálu, ale do stavby jsme se pustili. Měli jsme malou garsonku na Plzeňské ulici. Pásnice křídla se vešla přesně napříč garsonkou, trup vycházel od okna do kuchyňského koutu a šířka kabiny byla tak akorát, aby s centrimetrovou rezervou prošla oknem v prvním patře. Měli jsme vybudované patro, na kterém Iva večer nahlas předčítala příběhy pilota Biglese, zatímco já lepil žebra křídel do šablon. Během roku jsme letadlo dokončili. Samozřejmě nás čekala ještě spousta potíží, ale nakonec jsme letadlo zalétali. Z Benešovského letiště jsme se poté přestěhovali na malé letišťátko u Berouna. Společně s JeanPaulem, švýcarským pilotem motorové tříkolky jsme mu dali jméno Buranos Aires, které mu zůstalo dodnes. Byla to krásná léta, kdy jsme sami s Ivou hledali letecké zkušenosti metodou pokus – omyl. Není to sice ten nejchytřejší způsob, jak zkušenosti nabýt a dnes bych našim žákům za některé věci, které jsem sám dělal vynadal do bezvědomí, ale nebyl kolem nikdo, kdo by nám řekl, jak se věci mají. Naštěstí jsme přežili, asi proto, že jsme se při svém zkoušení nepouštěli do žádných úmyslných bláznivin.

KondorLítání nás bavilo a hledali jsme způsob, jak si jím i trochu přivydělat na celý poměrně drahý provoz. Jedinou cestou byla škola. Nic jiného se s UL letadly komerčně dělat nedá. Postavili jsme si ze stavebnicepřekrásného Condora 232, ale protože nám bylo líto toho, aby ná mi v téhle orchideji někdo cizí drandil okruhy, zakoupili jsme celkem olétané letadélko Typhoon. Tohle byl úžasný stroj, jednoduchý konstrukčně i na řízení, ošklivý tak moc, až jste ho prostě museli milovat. Nalétal jsem s ním spousty hodin se žáky. Z prvotních představ, že občas naučíme někoho z kamarádů létat, se postupně rozrůstala opravdová škola. Tak nějak nás nebaví, dělat věci jenom napůl.

Přeci jen ale náš Tajfunek začínal být už trochu zastaralým i pro základní výcvik. Zamilovali jsme se do tehdy Typhoonnovinky – Zephyr 2000. Letadlo to bylo sice nad naše možnosti, ale rozhodli jsme se pro ohromný risk. Firma prodávala i stavebnici tohoto stroje. Rozhodli jsme se ji zakoupit na tehdy velmi populární leasing s tím, že do sestavené stavebnice použijeme motor z Typhoona i s přístroji. V garsonce by už to nešlo ale naštěstí nám kamarád půjčil svoji čerstvě postavenou dílnu. Přes zimu jsme museli letadlo stihnout. Pracovali jsme i o Silvestru o půlnoci, ale podařilo se. O Zephyra byl najednou velký zájem, o víkendech jsme létali i 11 hodin čistého času za den a škola se pořádně rozjela. Další letadla a rozšíření i o PPL a postupně až po FTO, vrtulníky a jejich výcvik, to už tak nějak přišlo samo. Už jsme samozřejmě nemohli fungovat jen o víkendech nebo při nějaké další činnosti, museli jsme se profesionalizovat, ale to byl vlastně náš sen.

Postupně jsme se z našeho původního stanu ve stylu Mash propracovali přes kancelář v obytném přívěsu, pronajatou místnost na letišti Sazená až po naše současné prostory, kde jsme konečně tak trochu ve svém.