Máme novou webkameru!
Vítejte ve vzdušném prostoru letecké školy FLY FOR FUN

Tenhle článek našeho žáka mi udělal radost. Ne vždycky se povede tak pěkně popsat cestu k sólu. A je to popsaný tak hezky, že by se dal použít jako instruktáž ke správně provedenýmu letu! Díky Lukáši Hurychovi za něj a jenom doufám, že bude se stejným nadšením lítat dál!

Datum zveřejnění: 21. září 2022

„Tak jo, teď poletíme 3 hezké letištní okruhy, teda, ty je poletíš a já půjdu monitorovat počasí na věž.“

Půl vteřiny mi trvalo, než na mě dopadla váha těch pár slov mého instruktora. Přišel ten moment, na který jsem tak dlouho čekal, na který jsem se tak dlouho těšil a zároveň z něj byl nervózní jak před maturitou. Poletím v letadle sám, moje první sólo je tady. Vedle mě nebude nikdo, kdo by mě zachránil a opravil moje špatné přistání na poslední chvíli. Nikdo, kdo by mi řekl, že jsem na něco zapomněl nebo dělám něco špatně. Všechno je na mě, každou drobnost a úkon musím udělat na 100 %.

„Zastav mi tady na vyčkávacím místě dráhy 33 a já si vystoupím.
A hlavně v klidu, všechno přesně jak jsi to dělal do teď, všechny postupy správně, úkony po větru a tak. Hodně štěstí a hezký let.“

To byla poslední slova mého instruktora. Hned potom za sebou zabouchl dveře a ukázal mi, abych si zaklapl bezpečnostní zarážku dveří zevnitř letadla.

Tak jo, jdeme na to, poslední kolečko úkonů před vzletem — sytič je zavřený, palivo je přepnuté na tu plnější nádrž, klapky nastavené na vzlet a zkontroloval jsem je pohledem, stroby (blikající světla) zapnuté, všechny jističe jsou ok, teploty a tlaky jsou v zeleném, trim je na mojí straně a je nastavený na vzlet, rádio je na správné frekvenci, odpovídač nastavený, QNH máme poslední na obou výškoměrech, ohřev karburátoru je vypnutý, řízení je volné, dveře jsou zajištěné a pásy zapnuté.

„Sazená Rádio, Oscar Kilo India Alfa Foxtrot, na vyčkávacím místě dráhy 33, student sólo, vstup na dráhu 33 a vzlet“

„Dráha pro vzlet volná“

Poslední kontrola prostoru na finále (taková pomyslná cesta ve vzduchu, po které směřují všechna letadla na přistání), nikde žádné přilétající letadlo, zapnout palivovou pumpu, zkontrolovat nastavení odpovídače a jdeme na to. Pomalu pojíždím na vzletovou dráhu přidáním výkonu motoru a směr letadla řídím nohama, když se dostanu za oranžové praporky označující prostor dráhy, srovnávám se s jejím prostředkem a pomalu si přibržďuji. Super, všechno máme nakonfigurované, tak jdeme na to.

Pomalu na 3 doby dávám plný plyn a pravou nohou srovnávám směrovkou letadlo na prostředek dráhy (pravotočivá vrtule ho automaticky táhne doleva a během chvilky bych byl někde v poli, a ne na dráze), letadlo neustále zrychluje, rychloměr začíná ukazovat rychlost, teploty a tlaky jsou stále v zeleném, pokračuji dál a pomalu začínám nadlehčovat příďový podvozek kniplem. Letadlo si samo řekne, až bude chtít letět, „příďák“ se pomalu začíná odlepovat od země, neuběhnou ani 2 vteřiny a já jsem ve vzduchu a letím. Jdu si pro tu správnou rychlost (65 uzlů / 120 km/h) a můžu začít stoupat. Asi v 50 metrech nad zemí mi dojde, že teď už není cesty zpět, teď už nemůžu ubrat plyn a pomalu zabrzdit, teď už musím odletět perfektně celý okruh, udělat správně všechny postupy a zase bezpečně přistát.

50 metrů (150 stop) je zároveň takový první důležitý moment, je to bezpečná výška nad zemí, můžu zavřít klapky a pokračovat dál. Stoupám, 100 metrů (300 stop) nad zemí, můžu točit první zatáčku doprava. Letadlo stoupá dál, přijde mi, že nějak rychleji, než jsem byl zvyklý, pak mi to dojde. Bez instruktora jsem o něco lehčí. Dosahuji okruhové výšky 1600 stop nad mořem, můžu srovnat letadlo na horizont pro rovný let, stáhnout přípusť na cestovní výkon (asi 1900 otáček za minutu) a vypnout palivovou pumpu. Ani se nenadechnu a můžu začít točit už druhou okruhovou zatáčku, po které poletím celou dobu vedle dráhy, která je dlouhá skoro 1,5 kilometru. Této poloze se říká „po větru“, protože většinou chcete s letadlem vzlétat a přistávat přímo proti větru, díky tomu se pak všechno děje pomaleji a vy si můžete vše „po větru“ zkontrolovat. Pro letadlo je důležité, jak rychle se hýbe vzduch relativně vůči němu, ne letadlo vůči zemi. A když fouká, tak to může být pěkný rozdíl v rychlosti.

V poloze „po větru“ si můžu udělat všechny důležité úkony před přistáním, zkontrolovat kabinu, zavřené dveře, zapnuté pásy, promáčknout brzdy, abych věděl, zda budu moci normálně přistát a brzdit nebo mám nějaký problém, dále kontroluji palivo a zda mám plnější nádrž a poslední se dívám na všechny motorové přístroje, které ukazují teploty a tlaky různých částí motoru, všechno je v zeleném. Můžu bez problémů pokračovat.

Až teď si pořádně začnu prohlížet letiště po mé pravici, nikdo nepřistává ani nevzlétá a já si můžu na minutu vydechnout, než budu provádět hlášení na úrovni praporků označující začátek dráhy.

2

„Sazená rádio, Oscar Kilo India Alfa Foxtrot, po větru pravého okruhu dráhy 33“

Tím dávám všem kolem mě najevo, kde aktuálně jsem a můžou tak být ostražitější. Z rádia se ozvalo:

„Oscar Kilo India Alfa Foxtrot, pořadí na přistání jako první“

To už jen zopakuji do rádia a mohu se postupně začít připravovat na 3. zatáčku vpravo a všechny úkony, které budou následovat za ní, stažení výkonu motoru, zapnutí palivové pumpy, zapnutí ohřevu karburátoru (snížil se výkon motoru a mohla by v něm vzniknout námraza) a začínám vytrácet rychlost, abych se dostal přesně na tu, kdy si můžu dát bezpečně dolů první klapky, abych mohl letět co nejpomaleji a zároveň jsem svižně klesal dolů až do momentu, kdy začínám točit poslední 4. zatáčku okruhu. Po jejím dotočení si dávám už plné klapky na přistání a podávám hlášení.

„Sazená rádio, Oscar Kilo India Alfa Foxtrot, finále dráhy 33 pravá, touch and go“

„Dráha pro přistání volná, vítr 280 stupňů, 4 knoty“

Finále je úplně poslední fáze, když se srovnáváte s osou dráhy a řídíte co nejpřesněji „rozpočet“, abyste přistáli přesně v místě, kde chcete vy a ne, kam vás vítr zavane nebo kam to tak nějak vyjde. Jedna věc v této části přistání je trochu zvláštní, rychlost řídíte větším nebo menším náklonem letadla a výšku řídíte plynem, jde to trochu proti selskému rozumu, ale dává to mnohem větší smysl.

Pomalu se přibližuji k zemi, kousek za začátek dráhy a někde v 5–10 metrech nad zemí už pomalu přecházím do přechodového oblouku, kdy se letadlo začíná narovnávat až do momentu, než je půl metru nad zemí a příďové kolečko zůstává ve vzduchu a letadlo se začíná natahovat. V této poloze je potřeba držet letadlo co nejdéle relativně blízko zemi, aby krásně postupně vytrácelo rychlost a tím svoji energii a v momentě, kdy dosedne na hlavní podvozek a kolečka, už mu nezabere tak dlouho, aby samo od sebe zastavilo a nechtělo letět dál. Hlavní kolečka podvozku hladce dosednou, za nimi po chvilce následuje i příďový podvozek a já jsem na zemi, přistál jsem, úplně sám a nikdo vedle mě neseděl.

Z rádia se ozvalo: „Gratulace k prvnímu sólu!“

Na tenhle pocit a moment nikdy nezapomenu. Už je to vlastně rok a stejně mi tahle vzpomínka vždy vykouzlí úsměv na tváři. Ty pocity nejdou popsat. Stejně jako to, jak mě fascinuje pohled na vzlétající letadlo jakékoliv velikosti, od Cessny 152 až po Airbus A380. Jak se prostě najednou vznese do vzduchu a letí si někam.

3

Nikdy se nenaučím přistát, kašlu na to

Začal jsem vyprávět příběh až od jeho prostředka, kdy se mi podařilo připravit se na první sólo let. Tomu ale v mém případě předcházelo asi 190 vzletů a přistání, což není úplně málo. Už jsem celé mé letecké dobrodružství chtěl vzdát a nechat jej v propadlišti dějin.

Zprvu jsem si totiž myslel, že přistání není tak těžké, až pak jsem zjistil, že za mě vlastně úplně všechno odpracoval instruktor, aby mi to postupně ukázal a s celým manévrem mě seznámil. Byl jsem tak mnohem více nervózní třeba z toho, zda zvládnu teoretickou zkoušku na Úřadu pro civilní letectví, která se skládá z 9 předmětů (Právní předpisy v oblasti letectví, Lidská výkonnost, Meteorologie, Komunikace, Letové zásady, Provozní postupy, Provedení a plánování letu, Obecné znalosti o letadle, Navigace), než z nějakého přistání, které je přece tak jednoduché. V ten moment jsem ještě nevěděl, jak těžké to pro mě bude.

Díval jsem se na všechna možná videa na YouTube, četl si články s tipy a triky, jak zvládnout hladké přistání. Stejně mi to ale nešlo. Některá přistání byla jako do peřinky, jindy mi do toho ale musel instruktor zasáhnout, abychom se totálně nerozsekali. Nešlo mi přijít na to, co přesně dělám dobře a co zase špatně, bylo to náhodné. Neskutečně mě to frustrovalo, za boha jsem se nemohl naučit přistát.

4

Jeden z mých instruktorů mi řekl, že si to prostě musím vysedět a že to jednou začnu cítit pod zadkem a v ten moment prostě budu vědět. Já už ale ztratil veškerou naději a byl jsem rozhodnutý, že létání není pro mě a kašlu na to. Až do toho jednoho dne, kdy to najednou nějak šlo. První přistání, hladké, druhé přistání, hladké, osmé přistání, hladké. Co se to stalo? 8 přistání v řadě, to už asi nebude náhoda. Prostě to přišlo, začal jsem pod zadkem cítit, co je správně, věděl jsem, kam se dívat a co se má vlastně reálně dít při přistání. Je to jedna z těch věcí, která se nedá předat slovně ani videem, člověk si jí prostě musí vydřít a zažít. Pro někoho je to 10 přistání a má to v ruce a v oku, pro mě to tak ale rozhodně nebylo.

Lekce „okruhy“, kdy vlastně jen dokola létáte výše popsaný okruh kolem letiště a každých 5 minut vzlétnete, zase přistanete a takhle stále dokola, jsou velmi zábavné a budu na ně pamatovat ještě dlouho. Za hodinu to totiž zvládnete i 10x za sebou. Odnáším si z toho, že okruhů není nikdy dost, protože přistání se dá vždycky ladit a udělat ještě lépe. Nikdy totiž nevíte, jestli vám zrovna nebude foukat silný boční vítr nebo nepřijde turbulence, která celý manévr násobně ztíží a vy musíte být připraveni na vše.

5

Je vtipné, že když jsem se do výcviku zapisoval, tak jsem ani netušil, že se v rámci něj poměrně brzy začíná létat „sólo“ bez instruktora. To by mě ani ve snu nenapadlo.

Můj první sólo let odvyprávěný nahoře nic nenahradí, ale podobně krásný moment byl i první samostatný let mimo prostor mého domovského letiště (ATZ), které už znáte velmi intimně po všech těch okruzích. Má „návštěva“ mělnického zámku se zapadajícím sluncem v zádech byla boží. Ta svoboda.

6

Asi ti vysadil motor

Než vás ale instruktoři na to „sólo“ pustí, musí si být jistí, že váš vzlet, okruh i přistání proběhnou bez chybičky a bezpečně se vrátíte zase zpátky na zem. Jenže to není jen o tom, že za laboratorních podmínek zvládnete hezky přistát, co když třeba začne najednou foukat silný boční vítr nebo co kdyby vám náhodou vysadil motor? Se vším musíte počítat. A to je přesně důvod, proč sólu předchází jedno z mých „nejoblíbenějších“ cvičení — nouzové přistání.

Ze začátku víte, kdy zhruba ten „nouzák“ může přijít a dokážete trochu předvídat, co asi budete dělat, na jaké pole budete přistávat a co bude vše potřeba udělat. Pak se ale trochu přitvrdí a když máte pocit, že jde všechno krásně hladce a jste zrovna 50 metrů nad zemí po dalším vzletu, soustředíte se na dobré stoupání, tak vám na ten motor instruktor(ka) znovu sáhne, podívá se na vás a řekne vám „asi vám vysadil motor“.

Drill nouzových přistání mi ale dává velký smysl, protože čím komfortnější člověk je, čím více zautomatizované má všechny postupy, tím má potom lepší šanci být bezpečnějším pilotem a v případě skutečné nouze zareaguje, jak se to sluší a patří.

Musím říct, že náhodné okamžiky nouzových přistání, kdy jste bez výkonu motoru a musíte udělat všech asi 7 akcí v té správné sekvenci, mi celkem posunuly komfortní zónu. Stejně jako třeba zatáčky v letadle. Když jsme je cíleně nacvičovali, měl jsem pocit, že už to je celkem ostrá zatáčka a nebude dobré jít za tu hranici dále. Až pak jsem zjistil, že to byla zatáčka s 15stupňovým náklonem a že další cvičení jsou ostré zatáčky s náklonem 45 stupňů. Jen si to představte na své ruce, jak moc ji musíte naklonit na 45 stupňů, tak takhle se v letadle bezpečně zatáčí s tím správným výkonem. U tohoto cvičení jsem měl stále strach, že už musíme zaručeně spadnout, ale z pravé sedačky se ozvalo jen klidné „ještě to trochu naostři“.

7

Je to vůbec pro mě?

„A to mám jako přeběhnout přes tu přistávací dráhu?“

„Jo, jo, svižně směrem k letištní budově.“

„A co když bude zrovna přistávat letadlo?“

„No, tak začnete rychle utíkat.“

Asi nějak takto začala moje první návštěva letiště Sazená 2 roky zpátky v říjnu.

A co se nestalo, v klidu si přecházím, nikde nikdo a najednou, když jsem zhruba uprostřed, se mi přímo nad hlavou objeví Cessna 150. Dobře, asi trochu přeháním, protože jsem v ten moment vůbec netušil, co a jak, ale měl jsem pocit, že je tak metr nade mnou a je to můj definitivní konec. Ve skutečnosti byla „na finále“, dráha začínala až o 200 metrů dále a měla spoustu místa. Ani jsem netušil, jak krásně je dráha označena praporky, kde vůbec začíná a že jsem se měl podívat do 3. zatáčky letištního okruhu, jestli se náhodou někdo neblíží.

Dodneška se sám sebe ptám, kde jsem se vlastně na tom letišti v ten den vzal. Snad žádného pilota jsem osobně neznal, že by mě k tomu přesvědčoval nebo inspiroval. Ale asi rok jsem přemýšlel nad tím, jaké by to bylo letět v takovém malém letadle a jak složité je vlastně si „piloťák“ opatřit. Jaké pocity asi člověk může zažívat a jak to vlastně celé funguje. Jednoho večera jsem se rozhoupal k akci a na webu letecké školy FlyForFun jsem si po dlouhém průzkumu objednal let „pilotem na zkoušku“.

Celý zážitek byl skvělý i když jsem z něj byl dost nervózní, nikdy jsem neseděl v takovém malém letadle, jen ve velkých dopravních letadlech při cestě za businessem nebo na dovolenou. Při příchodu do letecké školy jsem zjistil, že se mnou poletí přímo její majitel Michal Raudenský. Po shlédnutí instruktážního videa vyrážíme k letadlu, abychom provedli jeho obhlídku a zjistili jsme, že je vše v pořádku. Usedáme dovnitř, já doleva na místo „kapitána“ (pilot in command), abych si prý zvykl na to, kde budu sedět při výcviku. Můj instruktor začíná provádět celou řadu úkonů, které v té době ani vzdáleně nedokážu pochopit, protože jsem netušil, co má vlastně dělat.

8

První let v malém letadle v mém životě

Celý postup byl velmi podobný mému prvním sólo letu, s tím rozdílem, že jsme nezůstali jen v okolí letiště, ale letěli jsme se podívat nad Mělník, na veslařský kanál Račice, dál podél Labe a já jsem si v průběhu tohoto krásného letu mohl vyzkoušet, jak se letadlo ovládá. Dostával jsem jednoduché úkoly jako udělat zatáčku o 180 stupňů doleva, abych si zvykal na to, jak se letadlo ovládá, jak se při tom člověk cítí.

9

Po 45 minutách ve vzduchu zase přistáváme na letišti v Sazené, bylo to krásné. Bylo to tak krásné, že jsem už tam na místě věděl, že tohle chci dělat a rovnou jsem se zapsal do výcviku na Private Pilot License (PPL).

Když jsem to pak vyprávěl jednomu z mých dobrých kamarádů, jeho první otázka byla „takže teď lítáš v simulátoru, jo a kdy začneš lítat jako opravdu?“, netušil, že začátek výcviku je rovnou naostro a sedáte do letadla stejně jako při letu „na zkoušku“.

10

Proč vlastně lítáš?

A jak tě proboha napadlo začít lítat? To jsou dvě otázky, které jsem dostal už hodněkrát. A vlastně se poměrně často ptám na to samé i sám sebe.

Není za tím žádná romantická představa nebo dětský sen o tom stát se profesionálním pilotem Airbusu A350 a být jako Leonardo DiCaprio ve filmu Catch me if you can. I když to bych se vlastně nepotřeboval ani stát pilotem. Prostě mě jen lákalo vyzkoušet si to, poznat nový svět, protože rád objevuji nové věci, a tak jsem do toho šel. Nikdy bych neřekl, že letectví (mám rád anglické slovo „aviation“) mě ale takhle pohltí.

Ta volnost, kterou s sebou při zachování určitých pravidel přináší, je neskutečná. Chcete si obletět 3x Bezděz a dobře si ho prohlédnout, proč ne. A co poté pokračovat nad Máchovo jezero nebo pak do Německa?

11

Nejradši mám ale blížící se západy a východy slunce, není nic hezčího než to světlo, co se láme a vy víte, že za chvilku sluníčko zapadne nebo, že je teprve chvilku po východu slunce a kolem vás je úplný klid. Oficiálně se dá „přes den“ létat 30 minut před východem a 30 minut po západu, po dobu takzvaného občanského soumraku a svítání. Tato doba má své kouzlo. Speciálně na mém domovském letišti na Sazené, které je na dosah od Českého středohoří.

12

Uchvátila mě i technická stránka celého oboru, kterou můžete odhadnout i podle teoretických předmětů, ze kterých se skládají zkoušky (výše je jejich výpis). Je strašně zajímavé studovat a aspoň trochu chápat fyziku, která stojí za tím, že letadlo letí nebo se ponořit do meteorologie nebo studovat letecké zákony a pravidla vzduchu. Mám pocit, že se každý týden naučím něco nového a pořád je co poznávat, jak vznikají ty studené fronty, proč zrovna tady prší nebo co znamená ten či onen mrak a co od něj můžeme očekávat.

Jestli jste dočetli můj příběh až sem, díky moc! A pokud přemýšlíte nad tím, zda to náhodou není svět i pro vás, běžte do „letu na zkoušku“ jako já a uvidíte sami, jak se budete cítit. Kdyby vás cokoliv zajímalo, moc rád budu otevřeně sdílet všechny zkušenosti a co jsem se do teď naučil a objevil. Lítání mě prostě baví. Tak někdy zase na viděnou, třeba ve vzduchu.

Autor: Lukáš Hurych, originál článku zde.