Let do 14. století
Nabízíme unikátní možnost vidět během jednoho letu několik zajímavých míst z historie střední Evropy.
Rotunda sv. Jiří – Říp
Poprvé se v písemných pramenech zdejší rotunda připomíná k roku 1126, kdy nechal kníže Soběslav I. na paměť vítězství v bitvě u Chlumce stávající kostelík opravit a rozšířit o západní kruhovou věž. Z této skutečnosti plyne, že k založení stavby došlo již dříve, snad kolem roku 1039, kdy byly do Prahy přeneseny ostatky svatého Vojtěcha, jemuž byla kaple na Řípu zasvěcena. Teprve od 16. století je známo zasvěcení svatému Jiří, patronu Přemyslovců. Kostel se v 17. a 18. století stal oblíbeným poutním místem.
Vodní hrad Budyně
Původně dřevěný hrad byl majetkem českých panovníků. Na počátku 12. století jej přestavěl český král Přemysl Otakar I. z kamene v gotickém slohu. Roku 1316 dobyl Budyni Jan Lucemburský, který ji následně prodal roku 1336 Zbyňkovi z Valdeka a Hazmburka z rodu Zajíců z Hazmburka. Za jejich vlády doznal hrad i celé panství největšího rozvoje.
Ve druhé polovině 15. století zde Jan Zajíc vybudoval pozdně gotický hrad obehnaný hradbami a vodním příkopem. Zajíc zastával významnou funkci dvorského sudího. Postavil se ale na odpor proti králi Jiřímu z Poděbrad a roku 1469 dokonce podpořil uherského vládce Matyáše Korvína. Proto byl hrad královským vojskem obklíčen, avšak Jan Zajíc z něj stačil uprchnout do Žitavy.
Roku 1551 zde vybuchl sklad střelného prachu, což vedlo k poškození kamenné stavby. Ve druhé polovině 16. století byl přestavěn na renesanční zámek. Tehdejší majitel Jan Zbyněk Zajíc z Hazmburka se však přestavbou natolik zadlužil, že musel celý komplex prodat roku 1613 rodu Šternberků. Novým vlastníkem se stal Adam ze Šternberka, který sloučil budyňské a libochovické panství, což předznamenalo úpadek hradu. Za třicetileté války byla celá Budyně dobývána a později i vydrancována Sasy. Po válce sloužil zámek již pouze jako sídlo hejtmana a úředníků. V roce 1676 koupil Budyni jako součást libochovického panství Gundakar z Ditrichštejna a do této doby spadají dílčí barokní úpravy hradu (Antonio della Porta). Roku 1759 za sedmileté války při obléhání města Prusy byl těžce poškozen požárem. V roce 1823 bylo zbořeno východní a jižní palácové křídlo společně s věží. V letech 1900–1913 proběhla na zámku zásadní rekonstrukce, kterou umožnili noví vlastníci zámku, rod Herbersteinů. Renesanční interiéry zrestauroval v letech 1908–1913 R. Říhovský.
Roku 1945 se stal majetkem města Budyně. Do současné podoby byl přebudován v sedmdesátých a devadesátých letech dvacátého století, kdy došlo například k rekonstrukci hradeb. Po uplatněném restitučním nároku rodinou Herbersteinů byl soudem definitivně přiznán 27. září 1994 do vlastnictví města. Nejvýznamnější částí zámku je Zlatý sál, ve kterém lze vidět renesanční malbu znaků architektur a výjevů ze života šlechty v 16. století.
Hazmburk
Samotný hrad byl zřejmě postaven v první polovině 14. století Lichtenburky. Nelze však vyloučit ani možnost podpořenou některými podobnostmi s královskými hrady druhé poloviny třináctého století, například s hradem Osekem. Zakladatelem by tak mohl být na konci třináctého století také král Václav II. Se stavbou hradu lze hypoteticky spojit také zmínku z roku 1292, kdy Heiman z Lichtenburka udělil nedalekým Libochovicům některá práva.
První písemná zmínka, která se hradu bezpečně dotýká, pochází až z roku 1335. Král Jan Lucemburský tehdy celé panství získal výměnou od Hynka z Lichtenburka a brzy poté hrad, ves Klapý, tvrz a městečko Libochovice se čtyřmi dalšími vesnicemi prodal Zbyňku Zajíci z Valdeka.. Zbyněk hrad přejmenoval na Hasenburg podle svého rodového erbu, ve kterém měl zajíce (německé slovo Hase znamená zajíc). Od roku 1337 (podle jiných pramenů až od 1341) začal také používat přídomek z Hazmburka. Hrad se stal rodovým sídlem Zajíců z Hazmburka, kterým patřil až roku 1558. Po Zbyňkově smrti v roce 1368 vlastnil hrad jeho syn Vilém Zajíc z Hazmburka spolu se svým synovcem Mikulášem (synem Vilémova bratra Jana). Roku 1379 Mikuláš odešel do Budyně, a stal se tak zakladatelem budyňské větve rodu. V roce 1393 si Vilémovi synové Zbyněk, Oldřich, Vilém (mladší), Mikuláš, Jaroslav a Jan rozdělili hrad na šestiny. Oldřich postupně odkoupil podíly svých bratrů kromě Vilémova. Jan a Mikuláš koupili společně hrad Kost. Vilém si v roce 1415 koupil nedaleký hrad Šebín, ale když Oldřich v září stejného roku zemřel, zdědil po něm celé hazmburské panství.
Na počátku husitských válek stáli Zajícové z Hazmburka na katolické straně. Hrady Hazmburk, Budyně a město Libochovice byly pevnou oporou císaře Zikmunda Lucemburského. Vilém Zajíc z Hazmburka v roce 1420 ovládl Slaný, kde potom císař dojednal příměří s Lounskými. V roce 1424 však Jan Žižka dobyl Libochovice, ale při obléhání hradu neuspěl. Podruhé se husité o dobytí hradu neúspěšně pokusili v roce 1429 a o dva roky později sirotci plenili vesnice v jeho okolí. Ve stejném roce pravděpodobně zemřel Vilém a hrad připadl jeho synovi Zbyňkovi z Hazmburka.
V první třetině patnáctého století na jihovýchodním úbočí hradního vrchu vzniklo městečko Podhradí s vlastním kostelem zasvěceným svatému Mikuláši. Po dobytí Libochovic husity hrad přišel o své přirozené hospodářské a obchodní zázemí, ale hradní posádka nadále potřebovala služby řemeslníků a obchodníků, a řešením bylo opevněné sídliště v těsné blízkosti hradu. Na počátku podstatně klidnějšího šestnáctého století Libochovice opět prosperovaly, a Podhradí zaniklo. Jako pusté se uvádí v letech 1550 a 1553. Zachovala se z něj především obvodová hradba s věží a baštou ve dvou nárožích.
Zbyněk z Hazmburka rozšířil panství o několik původně církevních vesnic a v letech 1456–1459 ovládal ve jménu koruny Hněvín a získal také Budyni. Zemřel bezdětný a majetek odkázal svému strýci Mikulášovi z Hazmburka, který sídlil na Kosti, a jeho synům. Hazmburské panství získal Jan, který byl významným členem jednoty zelenohorské. Král Matyáš Korvín ho jmenoval kancléřem a na Hazmburku sídlila uherská posádka. Za krále Vladislava Jagellonského se Jan z Hazmburka stal zemským sudím. Jeho syn Jan mladší z Hazmburka a vnuk Kryštof z Hazmburka už na hradě nebydleli, protože se přestěhovali na pohodlnější, renesančně upravený hrad v Budyni. Hazmburk byl snad ještě nějakou dobu alespoň udržován, ale v roce 1586 je zmiňován jako pustý. V té době však už panství patřilo Lobkovicům, kteří ho od Kryštofa z Hazmburka koupili v roce 1558 a připojili k libochovickému panství.
Zřícenina hradu Košťálov
Ačkoliv první písemná zmínka o hradu pochází až z roku 1372, jeho stavební podoba umožňuje uvažovat o vzniku stavby v 1. polovině 14. století. Stavebník Košťálova ani první majitelé nejsou známí. První písemná zmínka o Košťálově se vztahuje k roku 1372. Soudobý kronikář Beneš Krabice z Veitmile vypráví historku o tom, jak do hradu udeřil blesk a purkrabímu Aleši mladšímu ze Slavětína a jeho manželce upálil špičky střevíců. Aleš se v pramenech v souvislosti s Košťálovem uvádí ještě v letech 1378 a 1380. V prvním případě to je spojené s jeho uvalením do klatby kvůli nějakému sporu s duchovním. Jestliže byl Aleš ze Slavětína na Košťálově purkrabím, hrad mu nepatřil a spravoval ho pro někoho jiného. Při absenci písemných pramenů se v literatuře o majitelích Košťálova objevují pouze spekulace, které jeho založení dávají do souvislosti s rody Zajíců z Hazmburka, Kaplířů ze Sulevic a ze Slavětína. Autor prvního soupisu českých hradů František Alexandr Heber byl přesvědčený, že Košťálov byl královského založení, což je vzhledem k majetkové struktuře okolních panství nepravděpodobné.
Další zpráva o hradu pochází až z doby husitských válek. Sedláček píše, že v roce 1422 tábořilo pod hradem husitské vojsko. Protože se o rok později uvádí jako majitel blízkých Třebenic a okolních vesnic Jan Kaplíř, lze předpokládat, že byl i pánem Košťálova.
Ještě roku 1486 měl hrad charakter panského rezidenčního sídla. Tehdy si Košťálov rozdělili tři bratři Kaplířové: nejstarší Zdislav sídlil v paláci horního hradu, Dobeš a Jan každý v samostatném domě v dolním hradě. V rodině Kaplířů zůstal hrad až do roku 1609, kdy ho získal Adam ze Vchynic. V té době ale už hrad dávno nebyl obývaný.
Komunikačně obtížně přístupný hrad ale postupně přestal odpovídat šlechtickým nárokům na bydlení. Někdy před polovinou 16. století si Kaplířové postavili zámeček ve vsi Košťálově pod hradem a žili tam. Neudržovaný hrad chátral a v roce 1622 se již uvádí jako pustý.
Romantická poloha hradu přilákala k návštěvě Karla Hynka Máchu. Košťálov si asi v roce 1833 do skicáku nakreslil tužkou hned dvakrát: jednou zároveň s Třebenicemi a hradem Skalkou, podruhé samostatně. Košťálov několikrát zobrazil na počátku 50. let také Emil Filla, a to v cyklu obrazů Českého středohoří, které maloval technikou lavírované tuše.
Pověst o založení Košťálova v polovině 8. století si vymyslel Václav Hájek z Libočan a publikoval ji ve své kronice, která vyšla roku 1541.
Zřícenina hradu Oltářík
Za stavitele hradu je, bez konkrétních dokladů, považován husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, který ho nechal postavit nejspíše v letech 1434–1438. K založení hradu ho snad vedla potřeba zajistit své majetky v situaci, kdy se dostal do sporu s žatecko-lounským svazem. K Jakoubkovým panstvím v Českém středohoří patřil od roku 1434 hrad Kostomlaty a v roce 1434 také Liběšice, Chouč, Skršín, Lahovice a Řisuty, zatímco Chrášťany a Děkovka se v jeho majetku objevily až roku 1450.
První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1450, kdy jej Jakoubek z Vřesovic se synem Janem zastavil za 300 kop grošů Janovi z Polenska, který sídlil na tvrzi ve Vršovicích. Součástí hradního panství byly též vesnice Chrášťany a Děkovka. Janův syn, Mikuláš z Polenska, byl nucen roku 1468 Oltářík prodat bratrům Janovi a Oldřichovi Zajícům z Hazmburka. Další zprávy o hradu se až do roku 1531 nedochovaly. Pro pány z Hazmburka měl hrad především vojenskou funkci a sloužil k ochraně třebenického panství. Podobně tomu bylo i u dalších majitelů, kterými se stali páni z Illburka. Je však otázkou, zda měli potřebu starý stísněný hrad udržovat. Hrad získali nejspíše roku 1476, kdy Vilém starší z Illburka dostal do zástavy Třebenice. Méně pravděpodobná je možnost, že hrad získal až Vilém mladší z Illburka roku 1505, kdy prodal Zajícům z Hazmburka panství Mšené a zároveň snad mohl koupit Oltářík.
Vilém mladší z Ilburka a na Ronově hrad roku 1531 v závěti odkázal manželce Anežce z Helfenštejna. Když v roce 1544 vešla závěť v platnost, byl hrad uveden jako pustý. Zatímco podle Dobroslavy Menclové byl opuštěn už po roce 1468, podle Augusta Sedláčka se tak stalo až po roce 1531. Po Anežčině smrti hrad neznámým způsobem získal Volf z Vřesovic, který povolil blíže neznámému šlechtici používat přídomek z Oltáříku. Naposledy se hrad připomíná v roce 1612 jako poustka. Způsob zániku je tedy nejasný. Je možné, že hrad chátral a jeho opuštění urychlil požár, nebo mohl vyhořet již opuštěný hrad například po zásahu bleskem.
Hrad stojí na osamoceném tefritovém vrchu. Poloha na vysoké skále neumožňovala případným útočníkům využít při obléhání dělostřelectvo, a její volba patřila k prvním reakcím na rozvoj palných zbraní během husitských válek. Hospodářské zázemí hradu tvořily vsi Chrášťany a Děkovka, odkud vedly cesty do sedla mezi Dlouhým vrchem a Oltáříkem, kde se na ně napojovala přístupová cesta ke hradu.
Přestože na první pohled patrnými dochovanými částmi hradu jsou jen pozůstatky brány a obytné věže, byla jeho podoba podstatně složitější. Další stavby byly postavené převážně ze dřeva nebo z nasucho kladených kamenů, a proto jsou patrné pouze v terénních náznacích a drobných stopách zdiva v místech, kde se napojovaly na různé skalní útvary.
První částí hradu mohla být již přístupová cesta ve strmém jižním a východním úbočí kopce. Hypotéza se opírá o existenci částečně dochovaného kamenného tarasu cesty. Na východě, kde je cesta sevřena tarasem na levé a skalním útvarem na pravé straně, mohla být první branka, která chránila přístup k dalším částem hradu. Na západní straně přehrazuje přístup téměř třicet metrů dlouhý nevýrazný val na okraji terasy pokryté suťovým polem.
Severovýchodně od vrcholu kopce se nachází pozůstatky opevnění v podobě tarasu z nasucho kladených kamenů. Konstrukce hradby byla nejspíše tvořena náspem zpevněnými nasucho vyzděnými líci, z něhož se dochovala spodní část vnější obezdívky. Takto vytvořený základ zdi nesl roubenou stěnu předprsně prolomenou střílnami. Celek byl díky svým vlastnostem odolný vůči soustředěné palbě. Hradba přepažovala přístupovou cestu a dále vedla podél ní až k budově druhé brány. V jedné ze skal je patrná stopa po jejím propojení s hradbou pomocí částečně vyzděné kapsy pro trám. Do další části se hradu se vstupovalo částečně dochovanou druhou bránou, jejíž klenutí bylo patrné ještě v roce 1846. Šířka průjezdu se pohybuje od 170 do 177 centimetrů a vzhledem k předpokládanému ostění byla jeho původní šířka 117–137 centimetrů. Je pravděpodobné, že průjezd byl zaklenutý valenou klenbou.
Za bránou se cesta dělí do dvou směrů. Jedna pokračuje směrem k zaniklé třetí bráně, zatímco druhá směřuje k jihozápadu na uměle zarovnanou plošinu pod vrcholovou skálou, kde pravděpodobně stály provozní budovy, které beze stop zanikly. Nad plošinou se nachází hradní jádro tvořené věží a malým nádvořím na její východní straně. Nádvoří bylo opevněné hradbou, po které se zachoval 1,2 metru široký zásek ve skále a drobný fragment zdiva v místech, kde se hradba napojovala na jihovýchodní nároží věže. V severovýchodním úseku hradby se nejspíše nacházela čtvrtá brána.
Nejlépe dochovanou částí hradu je obytná věž s lichoběžníkovým půdorysem o rozměrech 15,3 × 11,3 metru a obvodovou zdí tlustou 1,6 metru. Její zdivo kopíruje členitý terén a vzniklo v průběhu jediné stavební fáze. Kvalitněji vyzděné části zřejmě souvisí s nutností zajistit staticky exponované jihovýchodní nároží. Do přízemí věže se vcházelo vstupem v severní části východního průčelí, kde se dochovala část kapsy pro uzavírací trám. Ve zdech se dochovalo několik kapes pro uložení trámů, které nesly podlahu přízemí. Dvě z nich obsahují maltu se stopami požáru. Přízemní prostory obsahovaly jedinou místnost osvětlenou oknem. Z místnosti vedla schodiště do suterénu, který původně osvětlovala dvě štěrbinová okna. Jedno z nich se dochovalo v jižní stěně a druhé z částečně zaniklo vybouráním novodobého vstupu do věže.
K bydlení sloužilo zaniklé první patro. Absence většího množství destrukcí a zlomky cihel, které se nacházejí ve svazích pod vrcholem, naznačují, že bylo postavené z hrázděného zdiva. K jižní straně věže poblíž jihozápadního nároží přiléhá blok zdiva, který mohl být opěrným pilířem nebo nesl hrázděný arkýř.
Zřícenina hradu Kalich
První písemná zmínka o Kalichu pochází z roku 1421 a nachází se v Husitské kronice Vavřince z Březové. Jako své rodové sídlo ho založil husitský hejtman Jan Žižka předtím, než husité zahájili obléhání Litoměřic. Jedním z úkolů nového hradu bylo chránit obléhatele před útoky katolické šlechty ze severozápadních Čech, k niž patřili zejména Vartenberkové. Stavba hradu započala v květnu roku 1421 a rychle pokračovala, protože již v září téhož roku jej neúspěšně obléhal Zikmund Děčínský z Vartenberka. Od roku 1422 Jan Žižka začal používat používat predikát z Kalicha.
Nejspíše v době obléhání byl na blízkém kopci Zikmundem z Vartenberka založen hrad Panna a někdy v letech 1423–1427 také hrad Litýš. Dva katolické hrady v těsném sousedství představovaly pro husity riziko, a proto se roku 1422 pokusili Pannu neúspěšně dobýt. Žižkovo vojsko ji po měsíčním obléhání dobylo až roku 1423.
Jan Žižka zemřel roku 1424, a pánem na Kalichu se stal nejspíše jeho bratr Jaroslav z Kalicha. Po jeho smrti okolo roku 1428 se majitelkami hradu staly Žižkova sestra Anežka a další příbuzná Anna, ale podrobnější zprávy o jejich životech se nedochovaly. Pouze v roce 1434 se Anežka neúspěšně soudila o dům na Novém městě pražském. O posádce hradu se předpokládá, že se podílela na menších vojenských akcích v severozápadních Čechách a také se nejspíše zúčastnila bitvy u Ústí roku 1426.
Roku 1437 Zikmund z Vartenberka dobyl a pobořil Pannu. Existují zprávy, že ve stejné době měl být dobyt a zbořen i Kalich, ale k tomu nedošlo. Hrad byl sice dobyt, ale připadl nejspíše Heníkovi z Valdštejna, kterému císař Zikmund zastavil býčkovické panství.
Po roce 1438 se majitelem hradu stal Vilém z Ilburka. Kdy přesně a za jakých okolností k tomu došlo, je nejasné. Zcela jistě se hrad nacházel ve Vilémově držení roku 1444, kdy v predikátu používal formulaci seděním na Kalichu. Hrad nechal významně přestavět, ale nejspíše ho považoval zejména za významný vojenský opěrný bod než za pohodlné sídlo. Později se Vilém postavil proti králi Jiřímu z Poděbrad. Ačkoliv o tom neexistuje žádný písemný doklad, předpokládá se, že Kalich byl dobyt, nebo dokonce bez boje vydán královskému vojsku, které roku 1467 dobylo blízkou Roudnici a Helfenburk.
Brzy poté hrad od krále získal do zástavy Petr Kaplíř ze Sulevic, který však sídlil zejména na Vimperku a Kalich mu sloužil pouze jako pevnost. Neznámým způsobem se dalším držitelem hradu v letech 1471–1488 stal Ješek Svojanovský z Boskovic. Ani on na hradě nesídlil a nejspíš ho ani neudržoval. Hrad přesto byl v té době ještě obyvatelný. Roku 1489 jej Václav z Vartenberka připojil ke svému litýšskému panství, ale když Václav roku 1532 měnil majetek s bratrancem Kryštofem, hrad ve smlouvě již uveden nebyl.
Hrad Helfenburg
Hrad pravděpodobně vystavěli Páni z Klinštejna, pocházející z Ronovců, v první polovině 14. století. Zakladatelem byl snad Jan z Klinštejna, který se po Helfenburku začal psát, ale v roce 1375 hrad odkoupil pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. Arcibiskup si tak vytvořil venkovské zázemí v lesích k pobytu mimo nedalekou Roudnici nad Labem, v níž vykonával svůj úřad. Helfenburk se stal centrem panství, ke kterému patřil také blízký hrad Hřídelík. Pobýval zde krátce i jeho nástupce, třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Za něj byly na Helfenburk dočasně přivezeny klenoty, relikvie a knihy z pražského chrámu sv. Víta. Z roku 1395 pochází záznam roudnického převora Petra Klarifikátora, osobního kronikáře arcibiskupa Jana z Jenštejna o Janově nehodě na můstku vedoucím z nové věže, při níž se málem zřítil. Jan zde pobýval asi až do roku 1400, tedy i v době, kdy už byl zbaven svého úřadu. V roce 1422 jej získal purkrabí Aleš z Malíkovic, pak zde strávil roky ukryt před nepřízní krále biskup Konrád z Vechty (zemřel zde roku 1431).
V létě roku 1427 se hradu nakrátko zmocnil pan Půta z Častolovic a po něm Jaroslav a Jindřich Berkové z Dubé, ale zastavili ho Janu Smiřickému. Vdova po něm prodala hrad Jindřichu z Rožmberka za 4 000 kop pražských grošů a ten ho vzápětí postoupil Zdeňkovi Konopišťskému ze Šternberka, který byl významným představitelem odboje proti králi Jiřímu z Poděbrad. Královské vojsko poté Helfenburk i blízkou Roudnici oblehlo a dobylo. Hrad od krále potom dostal Petr Kaplíř ze Sulevic, který však musel vzdorovat loupeživým aktivitám Zdeňka Konopišťského. Byl dokonce zajat a uvězněn v Českých Budějovicích, dokud nepropustil služebníky a neodevzdal cennosti uložené na Helfenburku. Jako poslední je uváděn na hradě pan Vilém z Ilburka, jemuž v té době patřil i nedaleký Ronov. Ten Helfenburk nově vybavil a pak místo obtížně přístupného Ronova užíval. Po vymření jeho rodu roku 1538 na hradě žilo pouze služebnictvo a hrad postupně zpustl. Roku 1622 pak vyhořel poté, co ho vyplenili císařští vojáci pod vedením maršála Buquoye. Po bitvě na Bílé hoře území získali jezuité z Liběšic a připojili jej k úšteckému panství.
Až v roce 1887 zříceninu hradu koupil a upravil průmyslník, hrabě Josef von Schroll a ta začala být atraktivní pro turisty. V letech 1887–1890 dostavěl rozbořené třetí patro 30 metrů vysoké věže, na kterou vede 143 schodů. Původní středověký přístup do věže nebylo možné využít, neboť směřoval do vnitřní části hradu na skálu se zbytky zdiva jinak nepřístupného paláce, proto nechal prorazit boční vstup. V druhé půli 20. století jej převzaly organizace Českého svazu ochránců přírody a začaly jej za dohledu litoměřického okresního konzervátora Františka Fišera opět opravovat a udržovat. Později zde vzniklo občanské sdružení (dnes spolek) Hrádek, které si objekt pronajalo, udržuje ho a stará se o průvodcovskou službu.
Původní hrad na skalní plošině byl převážně dřevěný. Teprve po rozšíření za Jana Očka z Vlašimi byl na skále postaven kamenný palác, kaple a řada menších provozních budov. Byla vyhlubena nová 65 m hluboká studna vybavená šlapacím kolem. Jan z Jenštejna nechal rozšířit palác a především vystavěl nový hradební okruh, jehož hradba se dosud zachovala včetně cimbuří. V čele hradu byla v dominantní poloze postavena obytná věž. Vstupní brány byly chráněny kolébkovými padacími mosty a hlubokým příkopem, který je dnes z většiny zasypaný.
Hrad Bezděz
Vznik hradu bezprostředně souvisí s rozsáhlým kolonizačním úsilím českého krále Přemysla Otakara II., z jehož podnětu vznikl v 2. polovině 13. století velký počet nových vesnic a také tři města – Bezděz, Doksy a Kuřívody. Hrad samotný byl panovníkem určen jako správní centrum rozsáhlého královského panství a k jeho ochraně, jakož i k ochraně významné obchodní cesty vedoucí od Mělníka okolo Bezdězu dále do Žitavy. Výstavba hradu proběhla mezi léty 1265–1278 a na její realizaci se podílela významná královská huť ovlivněna stavebním uměním, které do Čech přivezli mniši řádu cisterciáků z Burgundska a severního Německa. Stavba byla provedena s nesmírnou precizností, vzniklo zde velice působivé dílo ve stylu rané gotiky, dokonale reprezentující osobu svého zakladatele Přemysla Otakara II.
Do české historie se zapsal i jako místo, kde byl uvězněn pozdější král Václav II. i se svou matkou Kunhutou. Oba sem byli přivezeni v lednu 1279 v době vpádu Braniborů do Čech a jimi zde byli střeženi. Kunhutě se v dubnu podařilo z hradu odjet do Prahy, Václav II. byl odvezen do Žitavy, kde v zajetí strávil další 4 roky. Později se na Bezděz několikrát vrátil, a pak ho zastavil pánům z Dubé, protože potřeboval peníze.
Do roku 1588 se v historii hradu střídala období, kdy byl přímo pod královskou korunou a období, kdy byl v zástavě mocných šlechtických rodů. Od pánů z Dubé jej vykoupil až král Karel IV., který zde pobýval v letech 1351, 1352, 1357 a 1367. Karlův syn Václav IV. dal hrad opět do zástavy. Dalšími vlastníky byli markrabě Prokop, Havel ze Zvířetic, Jan z Michalovic a mnozí další. V roce 1621 po bitvě na Bílé hoře byl hrad dobyt a vypálen.
Po roce 1624 ho získal Albrecht z Valdštejna, který roku 1627 povolal mnichy řádu eremitů sv. Augustina. V roce 1633 Valdštejn minichy na jejich opakované prosby převedl do Bělé pod Bezdězem. Hrad dobyli roku 1642 Švédové. Od roku 1662 emazský opat Antonio de Soto Maior hrad začal upravovat na klášter španělských montserratských benediktinů a poutní místo, adaptoval purkrabský palác na refektář a celý mnichů. Od roku 1662 do roku 1785 zde pak existovalo proboštství kláštera řádu montserratských benediktinů, fungující také jako významné mariánské poutní místo. Roku 1666 byla do hradní kaple přenesena jedna ze tří kopií černé Panny Marie Montserratské, roku 1681 bylo na přístupové cestě ke hradu vystavěno 15 kaplí křížové cesty a v roce 1732 přibyla dřevěná zvonice. V roce 1778 byl hrad dobyt pruským vojskem a roku 1785 konec činnosti kláštera nařídil císař Josef II. . Po zrušení kláštera byl hrad opuštěn, mniši vybavení konventní kaple včetně sochy Panny Marie odvezli do kostela v Doksech, který přebzal i funkci poutního místa. Další vybavení mniši rozdali po okolních kostelích nebo odvezli do svého opatství v Emauzích v Praze.
Do roku 1932 byl hrad v majetku Valdštejnů, následně byl postoupen za symbolickou částku Klubu československých turistů. Roku 1953 byl hrad předán státní památkové péči. Od 60. let byl ve správě Okresního národního výboru v České Lípě, na jehož náklady byly na hradě prováděny záchranné a konzervační práce. Byla zde mimo jiné provedena oprava hradní kaple, výměna střešní krytiny královského paláce, konzervace a opětovné zpřístupnění velké věže a puristická obnova purkrabského paláce, při které byly vyzdívky referktáře a mnišské cely zcela zlikvidovány.
Po roce 1990 v dílčích etapách probíhají konzervační a restaurátorské práce. (2017 oprava části exteriéru kaple.) Roku 2018 se dokončila rekonstrukce templářského paláce, která trvala od roku 2009. Palác byl již roku 1844 uzavřen Kristianem z Valdštejna z důvodu velmi špatného technického stavu.
Hrad Houska
Původně na tomto místě stávalo hradiště, které podle Václava Hájka z Libočan nechal pro svého syna Housku (Hausseka či Houseka) vystavět Slavibor z rodu Pšovanů. Původní gotický hrad, jehož zdivo je dodnes ve značné míře dochováno ve hmotě renesančně přestavěných budov, byl vystavěn na královském zboží ve 13. století.
Velmi pravděpodobně jej založil v počátcích své vlády Přemysl Otakar II., je také možné, že o počátky stavby hradu se zasloužil v těchto letech (1280–1290) Hynek Berka z Dubé se svolením krále. Předpokládá se, že plnil roli správního centra před založením nedalekého hradu Bezděz. Tvarosloví obou hradů je však natolik podobné, že nelze vyloučit současné, či téměř současné založení. Oba hrady vznikaly jako dílo téže stavební huti.
V písemných pramenech je hrad zmíněn teprve roku 1316 jako majetek Hynka z Dubé (asi syn stejnojmenného zakladatele), později nazývaného Hynek Berka z Housky. Na konci 15. či na počátku 16. století vzniklo s rozvojem dělostřelby mohutné vnější opevnění, díky kterému byl hrad ještě po třicetileté válce hodnocen jako nedobytný. V letech 1584–1590 bylo Jádro hradu bylo přestavěno Hrzány z Harasova v renesanční zámek, přičemž mj. vzniklo celé současné vstupní křídlo. V době třicetileté války byl Houska kontrolován švédskou armádou. Švédové, aby se uživili plenili okolí, drancovali majetek a znásilňovali, což vadilo Mělnickým měšťanům. Ti vypsali na zabití švédského velitele odměnu 100 zlatých. Tohoto úkolu se zhostili dva zdejší myslivci, kteří Oronta zastřelili. Po skončení války vydali Habsburkové nařízení, zbořit všechny hrady, které sloužily Švédům jako silné opěrné body a nebylo pro ně žádné využití. Demolice se týkala i hradu Houska. Likvidace byla provedena roku 1658 a přeměnila hrad do současné podoby. Přestože nedošlo k celkové destrukci, ztratila Houska svůj fortifikační systém. Byla zbořena čtverhranná raně gotická věž, hradby s ochozy, hospodářské objekty v hradním předpolí a veškerý materiál byl použit na zasypání hradních příkopů. Demolici prováděl italský inženýr Pieroni, díky kterému se dochovaly plány hradu. Renesanční podoba hradu je však zachycena na nástěnné malbě uvnitř hradu. Při poslední přestavbě roku 1823 byly sníženy střechy.
Na hradě se vystřídalo mnoho majitelů. Z rodu Berkové z Dubé na Housce je znám Jindřich Berka, přívrženec krále Zikmunda, jehož bratrem byl husitský hejtman na nedalekém hradu Jestřebí. V roce 1432 hrad koupil Jan Smiřický ze Smiřic (rod Smiřičtí ze Smiřic) a když byl roku 1453 popraven za zradu krále, hrad byl jeho pozůstalým zanechán. V roce 1502 ho od nich koupil Václav Hrzán z Harasova (rod Hrzánové z Harasova. Jeho potomek Tobiáš z Harasova hrad přestavěl na renesanční zámek, poskytující pohodlí usazeným šlechticům. V roce 1615 sídlo získal Václav Berka z Dubé, po bitvě na Bílé hoře svůj majetek musel opustit a ze země emigroval. Konfiskát získal levně mocný šlechtic Albrecht z Valdštejna. Když byl v Chebu zavražděn, správy hradu i panství se ujala cizí šlechta, např. hrabata ze Spauru a po nich (asi 1699) Kounicové. Za nich zde nikdo nebydlel a objekt začal chátrat. Jsou záznamy, že kolem roku 1750 zde zůstal bydlet jen jeden panský úředník. Teprve až Vincenc Karel Kounic jej nechal v roce 1823 opravit v renesančním slohu.
V roce 1924 koupil hrad Josef Šimonek, senátor a prezident Škodových závodů v Plzni. Po rozsáhlých opravách v roce 1930 byl až do roku 1939 užíván jako letní a reprezentační sídlo rodiny. Poté jej vzhledem k tomu, že hrad už ležel v Sudetech, do roku 1945 využívala jako konfiskát německá armáda, konkretně oblastní štáb SS. V srpnu 1943 sem RSHA převezl materiály z archivů a knihoven v Hamburku a Berlíně ohrožených americkým bombardováním, pod krycím jménem Burgund II se hrad stal jedním ze čtyř severočeských depozitářů pro židovské a zednářské knihy[7] z Evropy. Archiválie 7. listopadu 1947 převzalo pražské židovské muzeum a zčásti poté předalo původním majitelům a jeruzalémské univerzitní knihovně.
Od roku 1950 zde byl umístěn archiv Státní knihovny v Klementinu. Po roce 1970 zde plánovala továrna Spolana Neratovice využití jako noční sanatorium svých zaměstnanců.
Koncem roku 1974 zde nahrála svou nejstarší dochovanou „studiovou“ nahrávku undergroundová skupina Plastic People of the Universe, z níž bylo vybráno 10 skladeb pro desku Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned (vydané v spolu s knihou The Merry Ghetto roku 1978). Umožnil jim to Svatopluk Karásek, který byl tehdy správcem hradu.
Hrad byl počátkem devadesátých let 20. století vydán v restituci potomkům Josefa Šimonka, kteří jej nechali opravit a poprvé v dějinách hradu jej zpřístupnili veřejnosti.
Podle legendy byl hrad zbudován na skále, ve které vedla průrva až do pekla. Právě nad touto průrvou má stát hradní kaple. Další pověst se týká švédských vojsk za třicetileté války a jejich velitele Oronta, který byl údajně černokněžník. Podle legend choval černou slepici, jejímž prostřednictvím chtěl získat nesmrtelnost. Dva myslivci ho zastřelili posvěcenou kulí a Orontův duch od té doby na hradě straší. Podle jiné legendy se na Housce a v jejím okolí zjevuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a sleduje opovážlivce, kteří by chtěli Housku navštívit v noci nebo zde dokonce přenocovat.
Hrad Kokořín
Byl postaven po roce 1320, pravděpodobně pražským purkrabím Hynkem Berkou z Dubé. Podle jména hradu se celá chráněná oblast nazývá Kokořínskem.
V roce 1426 dobyla a poničila hrad husitská vojska. Po husitských válkách hrad často střídal majitele (v 15. stol. Řitka z Bezdědic a Klinštějnové, v 16. stol. Beřkovští ze Šebířova a Kaplířové). Od roku 1544 je uváděn jako pustý. Jeho osud ještě zhoršilo rozhodnutí císaře Ferdinanda II. zařadit jej mezi tzv. prokleté hrady, tj. hrady, které se nesměly udržovat, protože jinak by díky své výhodné poloze mohly ohrozit panovnickou moc.
Roku 1894 zakoupil zříceninu pražský podnikatel Václav Špaček, jehož syn Jan ji nechal před první světovou válkou novogoticky zrekonstruovat. V letech 1911–1916 byl hrad upraven do dnešní podoby architektem Eduardem Sochorem podle pokynů Augusta Sedláčka a Čeňka Zíbrta. V roce 1951 byl hrad zestátněn, respektive konfiskován. V roce 2001 se stal národní kulturní památkou; navrácení rodině Špačků tím bylo ztíženo, avšak ne znemožněno: Kokořín byl navrácen v roce 2006.
Válcová vyhlídková věž Kokořína je vysoká 38 metrů. Hradní palác byl během rekonstrukce zvýšen o jedno patro a zastřešen. Na paláci je plastika od J. Kalvody a uvnitř malby J. Fischera. Je zde památník K. H. Máchy a expozice českého romantického umění z 19. století.
Mělník
Město Mělník vzniklo ve 13. století z podhradí a později trhové osady. Zakládací listinu město nemá. A tak první zpráva, podle níž se Mělník považoval za město, se objevila až v listině Přemysla Otakara II. z 25. listopadu 1274, kterou byl Mělnickým darován k dobudování obce podíl na výnosu labského obchodu. Ottův slovník naučný uvádí: Město Mělník založeno bylo po způsobu jinozemských měst za krále Přemysla Otakara II. r. 1274. Od tohoto času nazýváno bylo městem královským. Po smrti Přemysla II. náleželo královně Kunhutě a bylo ho odtud od královen českých napořád jako věna užíváno.
Mělník prohlásil natrvalo za královské věnné město až Karel IV. Ten sem dal přivézt z Burgundska a z Champagne vinnou révu a zvelebil tak mělnické vinařství.
V době husitských válek zůstával Mělník ve spolku s Pražany. Za vlády krále Jiřího z Poděbrad město hospodářsky prosperovalo. Po smrti Jiřího z Poděbrad se Mělník stal sídlem královny vdovy Johanky z Rožmitálu. Ta darovala zdejší kapitule sv. Petra a Pavla vskutku královský dar a to 1,5 tuny stříbra a přála si být po smrti pochována v místním kostele. Když 12. listopadu 1475 na Mělníce zemřela, byla 14. listopadu pohřbena v chrámu sv. Petra a Pavla. Po roce v něm však začaly probíhat velké přestavby, a tak syn Hynek převezl ostatky královny do Prahy.
Od konce 15. století město stagnovalo a později upadalo. Situace se zhoršila zejména po potlačeném protihabsburském odboji českých měst a části šlechty roku 1547. Král Ferdinand I. Habsburský zabavil městu všechen majetek, postihl ho citelnou finanční pokutou, zrušil cechy, dosadil do města císařského rychtáře. Období od husitských válek do třicetileté války se stalo zlatým věkem pro mělnické vinaře. Rozšiřovaly se vinice, bohatí měšťané financovali stavbu kostela sv. Ludmily a na Chloumku kostel Nejsvětější Trojice.
Třicetiletá válka velmi těžce zasáhla i Mělník. Časté pobyty vojsk, švédská okupace, drancování, požáry, mor. Odchodem mnoha řemeslníků a vinařů do emigrace se město téměř vylidnilo. V 17. a 18. století Mělník ničily požáry, morové epidemie, selská povstání a řada neúrodných let.
Od konce 18. století se Mělník stal součástí zemědělského zázemí pro pražskou aglomeraci a také průchozí stanicí dálkového obchodu a exportu. Jen málo se ho dotkla průmyslová revoluce. Někdejší královské věnné město se změnilo na téměř provinciální městečko. Továrny zde vznikaly jen v souvislosti s vývojem zemědělství. Typické byly trhy, jarmarky, živnosti, řemesla a tradiční vinařství. Od roku 1850 se město stalo sídlem okresního úřadu. Po pádu Bachova absolutismu se rozvíjela aktivita různých kulturních a společenských organizací, jako jsou například hasičský sbor, Sokol, Klub veslařů mělnických, Klub českých turistů, Klub velocipedistů, Zpěvácký spolek. V této době začal vycházet první místní týdeník. Výhodná poloha Mělníka přinesla s sebou rozvoj na poli komunikací – první parník pod městem (1845), železnice (1874), most přes Labe (1888), přístavní překladiště (1897), vltavský kanál (1902–1905). Od roku 1894 se ve městě používal telefon a telegraf. Nový způsob podnikání si vynutil i vznik peněžních ústavů – Občanské záložny, spořitelny, Hospodářské záložny. Ve druhé polovině 19. století na Mělníku stále vedlo zemědělství – pěstovala se pšenice, sladovnický ječmen, zelenina, ovoce, vinná réva. Se zemědělskými výrobky se čile obchodovalo. Ve městě byl roku 1868 postaven cukrovar.
Koncem století vznikla na Mělníku řada odborných škol, např. v roce 1881 speciální vinařská škola (první tohoto druhu v Čechách) – dnes Vyšší odborná škola zahradnická a Střední zahradnická škola Mělník, v roce 1897 košíkářská škola, v roce 1910 gymnázium, které nese od roku 1990 jméno svého absolventa Jana Palacha. Vývoj oblasti zastavila první světová válka.
